Léčení zvukem

Vše kolem nás je zvuk

Z čeho práce se zvukem, léčení zvukem, vychází?

Všechny staré kultury se v nějaké podobě shodují na tom, že svět se zrodil ze zvuku.

Dnes víme, že vše vibruje, má nějakou frekvenci. Zvuk je vibrace. Ty uchem neslyšitelné frekvence se dají díky technologiím převést do slyšitelného spektra a tak víme, jaký tón má naše planeta, jaký tón vydává která květina či strom a samozřejmě jaký tón vydávají naše buňky. Naše tělo je zvuk, je plné zvuků. A zvukem ho lze ovlivňovat, ladit, léčit. Jako celek i jeho jednotlivé části.

Taková zajímavost, když násobíme frekvenci tónu v Hz, po řadě dvojnásobků, oktáv, se dostaneme do pásma terahertz, což je jednotka, ve které se měří barvy, resp. viditelná část elektromagnetického záření, tedy světlo. Každý tón má své světlo, svoji barvu.

Ve všech původních, tradičních kulturách je zvuk jedním z nejmocnějších nástrojů, když jde o léčení nebo tvoření, ale i nástrojem boje, obrany nebo ničení (viz např. japonské Kiai jutsu).
My, lidé, máme pro zacházení se zvukem jeden velmi mocný nástroj a tím je náš hlas.

A to je oblast, kterou nejvíc zkoumám, nejvíc mě baví a kterou chci přiblížit i vám.

Učím pracovat tak, abyste nepotřebovali nic jiného, než své tělo - svůj hlas.

Zvuk a zejména používání vlastního hlasu, skutečně léčí na více úrovních. Krom toho, že působí na všechny úrovně našeho těla, umí přepsat vzorce jednání všude tam, kde jsou ve hře emoce, prohlubuje intuici, umí obejít rozum... 

Je to nástroj pro každodenní použití, se kterým si nemusíte sedat do lotosového sedu a hodiny meditovat. I když i meditace se zvukem samozřejmě existují a jsou skvělé. 

Vždy všem říkám:  Není potřeba "umět zpívat" ani "mít sluch'. Je potřeba být ochotní sami sebe zkoumat.

Zvuk a emoce:

Emoce, stejně jako zvuk, jsou energie a každá má svoji frekvenci (ne ve smyslu výšky tónu). Tato frekvence je na celém světě stejná, bez ohledu na rasu nebo kulturu a zvuk je nositelem těchto frekvencí.

Emoce jsou nástroje našeho těla, které jsme dostali k dispozici, abychom jejich pomocí kreativně řešili situace, se kterými se v životě setkáváme. Neexistují tedy pozitivní a negativní emoce. Jsou jen projevené a neprojevené emoce. Ideál je emoci vytáhnout, když je potřeba, použít a zase uklidit. Děti to umí. Jenže pod tlakem výchovy, socializace, civilizace, jsme se naučili některé emoce neprojevovat a jako důsledek pak v jiných ulpívat. A protože emoce jsou energie, tato energie pak neproudí, nebo ne tak, jak má. V lehčím případě vzniká blok. V těžším případě pak tato zablokovaná energie začne působit proti nám a začne se časem projevovat na fyzickém zdraví.

Takovýto blok vlastně není nic špatného. Má totiž obrovský energetický potenciál. A když se s ní člověk propojí, rozpustí, dochází k nárůstu energie, k pocitu radosti nebo vděčnosti, často až k euforii, poté k velkému zklidnění.

A to lze právě pomocí zvuku.

Zvuk má navíc tu obrovskou výhodu, že je nad hmotou a že dokáže obejít i naši mysl.

PROČ TVRDÍM, ŽE NEEXISTUJÍ POZITIVNÍ A NEGATIVNÍ EMOCE, KDYŽ NĚKTERÉ NÁM JSOU PŘÍJEMNÉ A NĚKTERÉ NEJSOU?

Je to proto, že smetáček není důležitější než pila. Jen je potřebuji v jiných situacích. A stejně tak je to s emocemi. Prostě reagujeme na situaci. Pokud ve mně situace vyvolá emoci, pak je to můj nástroj, jak situaci zvládnout a potřebuji ji prožít (prožít - ne vyvalit na druhého - moje tělo, můj nástroj, moje emoce - moje věc :-) ), až poté mohu řešit, proč zrovna tato situace ve mne vyvolala takovou emoci. Emoci nemohu, neměla bych, zadupat do země, schovat pod koberec, zavřít do šuplíku. Protože v ten moment jdu proti vlastnímu tělu! 

Pokud bychom emoce chtěli nějak rozdělit, tak na primární a sekundární. 

Primární jsou ty, které bytostně chceme a potřebujeme prožívat, ty, které jsou naším životem, naší potravou - radost, láska, vděčnost, přijetí...

Sekundární jsou ty, které se dostaví, když z nějakého důvodu nemůžeme prožívat ty primární, když nejsou naplněné naše potřeby. Tam se dostaví bolest, smutek, hněv...

Je zajímavé, jak emoce reagují na zvuk. Ty sekundární se vibrací zvuku rozpustí a odejdou, uvolní místo (bývá to velká úleva). A ty primární se za pomoci zvuku rozlijí do celého těla, zaplaví každou buňku, převibrují celý organismus. Podle druhu emoce, její síly, podle možností těla, to bývá až euforický zážitek, který ale velmi dlouho přetrvává v podobě lehkosti, častějšího úsměvu na tváři... A logicky tak mění naše vnímání a prožívání světa.

Zvuk je cesta, jak změnit svůj život, jak vytvořit takový život, který je radost žít.

Zvuk také otevírá srdce, mimo jiné i tím, že léčí emocionální zranění. A život s otevřeným srdcem je kouzelný. 

A jsme zase u toho:

Veškeré nástroje, které pro život potřebujeme, máme k dispozici. Jsou součástí naší výbavy. A jsou tak prosté, tak jednoduché… Vše na světě, co je vskutku geniální, je totiž jednoduché. Práce se zvukem - další z těch "věcí", které bychom se měli odmalička učit. A nemyslím tím teď hudební výchovu.

A s čím vám můžu pomoci?

Moje srdeční záležitost - práce s emocemi. Pomůžu vám rozpustit emoce, které vás tíží, abyste je mohli v klidu a svobodě uložit k dalšímu použití, tentokrát už jen tehdy, když na tu danou emoci skutečně bude situace. Pomůžu vám najít, znovu se propojit s emocemi, které jste na cestě poztráceli. Tím se uvolní a rozproudí to, co je třeba, abyste zbytečně nepřicházeli o energii, sílu, radost, aby se tělo začalo samo léčit, pokud se potřebuje léčit.

Ladění těla pomocí zvuku. Zvuk je nad hmotou a pomáhá léčit i na fyzické úrovni, ať už jde o kosti klouby, svaly nebo vnitřní orgány. V tomto případě vnímám, že by ale mělo jít ruku v ruce s laděním emocí, protože to spolu prostě souvisí, ať se nám to líbí nebo ne. 

Staré kultury mají velmi propracované systémy práce s tělem za pomoci zvuků a vlastního hlasu. Ať už jde o práci s energetickými centry, čakrami, nebo o práci přímo s orgány, např. podle pentagramu. Vše je možné se naučit, osvojit. Ale i intuitivní "zvučení" má na fyzické tělo obrovský vliv. Možností je zkrátka víc...

Kolik času je potřeba?

To záleží... Teoreticky málo :-) Chvíli si popovídáme, domluvíme se, co budeme řešit, ladit, hledat. Proces samotný nebývá časově náročný, záleží na konkrétní situaci. Posdílíme si zkušenost, vjemy. Za hodinku, hodinku a půl můžete odcházet. Ale pokud jste z těch, kdo nikdy své tělo nevnímal, nepozoroval, může to logicky trvat dýl.

Kolikrát je třeba přijít?

V ideálním případě jen jednou. Provedu vás procesem a pak už si dokážete pomoci sami, doma v klidu.  Může se ale stát, že své tělo teprve začínáte vnímat, že se k němu budete dostávat pomaleji a postupně. A pak je to na víc setkání. Kolik, nevím. Tělo si samo řekne.